Miluju hory. Moc toho nenamluví a stojí pořád zpříma. Ticho v mysli. Mysl v tichu. Čas se pro mě zastaví jen na horách. Stojím u úpatí hory a zase je vidím: dvě sestry. Ta, co se tyčí za vrcholem až do mraků a do tváře s jí nikdy nepodíváš, je sestra Věčnost. Ta, která svým namodralým plastikem z jemné mlhy pokryla všechny okolní vrcholy, je sestra Smrt. Vertikála s horizontálou. Bez toho, abys o nich věděl, nemůžeš lézt, nebo lezeš jako hlupák. Když o nich víš, můžeš v tom dokonalém průniku dolézt až do vlastního středu. Vzácná věc.
Otvírám vrátka a cítím se výjimečně. Protože nejsem ovce. Nechci se nechat strašit, ani ostříhat až na kůži, aby mě pak třesoucí se mohl někdo chránit. Beru život do vlastních rukou se vším rizikem, co dál přinese. Mám raději sny než vzpomínky.
Cesta je můj přítel. Zpívá pod mýma nohama a v noci mi mluví do snů. Jen flow. Plynutí. Je to proud, do kterého skočíš, s on tě nese, je to volný pohyb. Stávám se tím, co dělám. Už není vrchol, není cíl, dokonce ani čas ne. Jen pohyb. Nechci už v životě prošvihnout ani jedno svítání, ani jeden západ slunce, když nebudu muset. Nemůžou nám vzít, co jsme získali. Sami na to totiž nikdy nedosáhnou.
Tam, kde je strach, nemůže být radost.
Nezajímá mě z čeho žiješ.
Chci vědět, po čem toužíš,
a zda máš odvahu setkat se
s touhou svého srdce.
Oba to víme. Nejhezčí chvíle v horách jsou beze slov. Na tváři přítomnosti neulpí ani smítko mého prachu. Když umřu, nezmění se nic. Pomíjivost je absolutní.
Buona Montagna, buona vita. Dobrou horu, dobrý život. A svět je dobrý.
(Volně z knihy Mezi světy; Lucie Výborná)