Odpuštění a poslední lidský krok
Jistotu nemáme nikdy, naději vždycky. Mezi smrtí klinickou, kdy lékař kondoluje pozůstalým, a smrti teologickou, tedy skutečnou tečkou za pozemským životem, je prostor. Záměrně říkám prostor, a ne čas, protože u Boha čas není, u Boha je stále teď. V něm má člověk poslední příležitost uznat svůj životní bankrot, aby mohl přijmout odpuštění. Pokud se za zemřelého modlíte, pomáháte mu tento rozhodující krok učinit. Za smrti teologickou je vše podrženo a sečteno.
Víra je vztah
Důvěrný oboustranná vztah mezi dvěma osobami, mezi Bohem a člověkem. To nemohu nikomu předat, jedině ho ukázat na vlastním životě. Sirkou mokré poleno nezapálíš. Musíš čekat, až vyschne. Každý má svůj čas. Vím, že má Bůh spočítaný každá vlas na mé hlavě. Nemůžeš druhému dát, co sám nemáš. Mohu a musím své nemocné chápat, doprovázet, ale nemohu za ne jejich životy žít.
Neboj se vrátit domů
Nebojím se vrátit domů. Nebojím se už ani vrátit domů své blízké. Je spousta lidí, kteří pomáhají a (i) díky Marii Svatošové jsou v našem světě takové věci možné. Víru mám, zatím jen sama v sebe. Zatím jsem jen mokré poleno. Ještě nedokážu tolik mluvit, aby se nám všem ulevilo.
(Volně z knihy Aleše Palána Neboj se vrátit domů; Marie Svatošová)