„Moje momentální emoce je v dlouhodobém kontextu nepodstatná,“ lehce sám sebe napomene, jak bezradně bloudí ulicemi města. Ztracený, pohroužený sám do sebe prosí někam, někoho: „Ukaž mi směr. Dej mi pokorné srdce. Každý člověk má právo na ten fragment vesmíru, který umí pochopit.“ Opakuje si dokola, aby sám sebe přesvědčil. Přesto ho znovu a znovu svírá důvěrně známý pocit, že mu neustále někde něco uniká. Míjí majestátné stavby, v nichž se psala historie, ale jejich ducha nevnímá. Cítí v hrudi hmatatelné prázdno. Nekonečný vnitřní dialog, co musí, nesmí, může, měl by, bylo by dobré, nekonečné seznamy, přerývavý dech, neklidný spánek, roztěkaná mysl, co neposedně přelétá
z myšlenky na příležitost a vrací se strachem, kde mu co uniklo.
Oči se mu zastavily na mohutných kupolích, jako by ho chtěly přimět pokleknout a sepnout ruce. Jako by se pro něj chtěly zachytit té lidské snahy, která se svým okázalým umem sklání a uznává své člověčenství. Kéž by v oněch klenbách našel klid. Jeho ale jeho další vnitřní vlna spláchne a žužlá jak bezzubý stařec. Jeho stisk je mohutný, drtí mu kosti na prášek. Stačí jen povolit a pak už jen čekat, jestli ho pustí na břeh, kde by už se nemusel nikdo namáhat s rozprašováním. Tady všude je. Pulvis est, et in pulvis reverteris. Vlhký prach. Jíl. Postavit z něj dům, vyprávěl by jeho příběhy? Spíš by to byly příběhy, které se vyprávěly o něm. Slyšel by je někdo? Je to jedno. A uměl by jim naslouchat tak, jak by je vyprávěl on? Koho to zajímá. A jak by je vůbec vyprávěl; umí někdo vyprávět tak, aby druhý dokázal pochopit, jak je prožil on a cítil by se při tom jako on? Je to jen planá myšlenka, co se nemá k čemu naroubovat, kde by vyživilo jedno druhé a ona sladce uzrála. Uslyší svět jeho jméno? Jména mají moc a žádný příběh nemá pokračování toho původního.
Kroky jej donesly, kam nohy nemířily, ale duše si je snažně vyprosila. Zavrzáním stoleté kliky se mu rozevřel chrámový prostor. Usadil se v lavici a s každou další vlnou se snažil zachytit, co mu po ní v mysli zůstává. Boj v něm zvolna ustával. Promnul si spánky a znaveně se zadíval na obrazy, které viděl kolem sebe. Přeskládal je v jiném pořadí. Bál se, že ztratí, co dosud pochopil. Přes vědomí, že mu může všechno provždy uniknout, promluvil k portrétu: „Chci dojít tam, kde nebe není prostor, ale stav,“ pronesl do ticha.
A ticho mu tichem odpovídá.
text ke grafickým listům „město“, vernisáž 13.9.2024