Chutná mi tvá vůně, jak splývá na mé hladině. Topíš se v mém stínu; odevzdáváš všechno, co máš. Dala bys i to, co nikdy mít nebudeš. Přicházíš, chceš, moc si přeješ, ale já neumím odejít. Zítra bude pozdě a včerejšek nám nevystačí ani do večera.
Jsi jinde, s jinými.
Jsem tu.
A stále budu.
Všechno má svůj důvod. Někdo ani mluvit nemusí. Prostě ví. Jsi víc, než umím vůbec vyslovit. Jsem tu; stálý, jak jen můžu být. Držím břehy, přestávám, co je mi naloženo. Jak čas plyne, kořeny sílí, prorostlá voda se větrem už jen málo načechrává a lesní duch mě stravuje. Zvykl si rozhodovat za mě, kdy uzná za vhodné. Přestal jsem se prát. Roky už se neptám. Nevzdoruji. Splývám a vyhledávám závětří. Vidí až za rohy, které neexistují. Chytám se břehů. Podemílám vytrvale tišiny, kam snad nedohlédne.
V tom jsi přišla ty, mírná, hluboká a přející. Za voňavého podzimního večera jsem se zakoukal do nesmírného prostoru jasné oblohy jako roky a roky předtím. Snil jsem si ve svém vlastním potemnělém světě, prsty zapletené za hlavou. Trhnul jsem sebou, jak mi v očích zazářila kometa. Prosvištěla jsi ztemnělým soumrakem a já zatajil dech. Zkameněl jsem. Ucítil jsem provinění a v břiše se rozletělo tisíce motýlích křidýlek. Věděl jsem, že tě chci chytit do dlaní. Zatočila se mi hlava z toho opojného pocitu uprostřed nekonečného vesmíru dávno zapomenutého snění. Ani v nejmenším jsem nepomyslel na to, jak si můžu popálit konečky prstů nebo jak si ochránit oči před spalujícím žárem. Jako když chytne stará stodola.
Drž mě pevně,
miluj mě zlehka.
Všechno má svůj důvod. Někdy ani mluvit nemusíme; víme. Jsi pro mě víc, než umím vůbec vyslovit, stejně jako já pro tebe. Jsem tu; stálý jak jen můžu být. Stále držím břehy. Jak čas plyne, s tebou mám chuť; rozhrnuji rákosí a pouštím k sobě světlo. Jsi tak hezky jiná. Mám strach. Bojím se tvého konce, až tu nebudeš ani tak, jak teď. Nekřičím, jen mi tečou slzy. Za všechny dny, kdy tu nejsi. Za všechny noci, které spolu neprospíme. Pro každý nádech.
text k obrazu Bartoň, vernisáž 13.9.2024