Strach v hlavě. Prach z času. Dech z písku. Všechno je jen prach ve větru, vypůjčená slova pro vlastní myšlenky. Došel na místo, kde se vzbudil. Obklopoval jej poklidně uspořádaný přírodní prostor. Vyskládané kameny zídky dláždily cestu vodě, která je lehce objala pokaždé, než svůj další pramen shodila do jezírka pod sebou.
Tady to najednou seplo, zem pod nohama jako by se pootočila a on viděl věci z jiného úhlu. Ne z černého na bílý, jen z jiného než předtím. Rozjasnily se mu stíny a pevné body, na kterých dosud stavěl, se začínaly drolit. Zběsile si je snažil udržet, všechny ty malé kotvičky svého života, co mu dosud dávaly smysl. Snažil se zachytit svůj malý soukromý řád ve světě, který se hroutil. Čas nezadržitelně polykal malými, vytrvalými sousty všechno, všechny i sám sebe. Jako voda když zaplaví poušť. Minulost je jen slovo. Jak je dlouhá vzpomínka? Jeden život, jeden pokus, jednu naději. Budoucnost je jen představa. Teď…už bylo.
Odhodil šaty a celý se ponořil do průzračného chladu jezírka. Voda mu protekla mezi prsty, naplnila ústa, zatekla do uší. Jako by jej pohltila zevnitř ven a spustila tam někde vevnitř čidlo, schované uprostřed mozku. Čidlo, které se nerozkřičí jako požární siréna první středu v měsíci, ale namísto sprchy, co má uhasit požár, spustilo laterální myšlení; laterální myšlení, když člověk přemýšlí o věcech
z jiného úhlu, zboku, shora dolů, zevnitř ven. Viděl sebe, jak bezradně stojí uprostřed toho, co dosud bral za známé a samozřejmé. Viděl svou osamocenou postavu v davu, jako by sledoval film, jen k němu nehrála žádná hudba, ruchaři zapomněli, co je živí, a scénáristu prostě ovládlo nezvladatelné nutkání nechat si to diváka domyslet.
Kde v sobě bereme klid? Pomyslí si, jak se rozhlíží po jemně seskládané, roky prorostlé struktuře zeleného prostoru, která jej obstupovala. Kde bereme energii něco změnit, ráno vstát, překopat svůj život, sobě i nejbližším? Svoboda není jen slovo. Není to okamžik. Je to příběh a dlouhá cesta. Kameny jsou jenom kameny a déšť je jenom déšť, ale příběh je vždycky Příběh(s velkým P). Vypráví se. Převrací se lidem v puse. Nabírá na síle, čím víc mu kdo dodává energie. Bez ní nežije. A pokora a smíření je často na sedmimíle daleko. Příběh umře až s poslední myšlenkou, která je ochotna jej po svém převyprávět. Paměť je zvláštní krajina. Pro stejný příběh dokáže mít jiné kulisy, hbitě střídat herce v hlavních rolích, často rád graduje u jiné pointy.
„Kdybys věřila na karmu, měla by moji barvu? Nevím, jestli si vystačíš jen s ostrůvky. Pár let okrádáme sami sebe. Jednou otevřu oči a ty už tu nebudeš,“ vypustí s nádechem svůj strach jak bublinu z úst, jak se vynoří nad hladinu.
text k obrazu Zahrada, vernisáž 13.9.2024