Patřím k těm ztracencům, kteří jsou zticha. Jedna věc je cítit se odlišně, a jít tedy vlastní cestou, a něco docela jiného je vědět, že je člověk sám. Jen v přítomnosti těch, kteří mě přijímají bez výhrad, jsem mohl sejmout karnevalovou masku a užívat si sladkého potěšení společně sdílené konverzace. Sejmul jsem jednu masku, jen abych odhalil další. Hlavu mi zdobila myrta, ale moje srdce vydechlo naposledy pod otráveným šípem světa.
Victor Hugo – to byl spisovatel schopný soucitu a pochopení pro tu strašlivou samotu utrpení, samotu lidské duše, která nezná sebe sama. Pouze ve spojení s ostatními nachází člověk sám sebe.
Zvedl jsem obličej k čistému nebi a viděl jen prázdnotu vlastního života. Vidím teď svůj život jako pustinu naslouchající větru, jako duté stéblo, které pomalu padá k zemi. Poprvé, jako když básník uviděl skutečnost a nebyl schopen o ni mluvit. Kdybych byl tebou i sám sebou zároveň, naše dílo by zvítězilo nad celým světem.
Nejsem schopen být sám – samota mě děsí, protože se mi zdá, že je to nejjednodušší způsob, jak spadnout zpátky do té slabomyslnosti, z níž už se nikdy neosvobodím. Je to strach ze samoty, který mi teď nutí psát.
Cítil jsem, že toho se svým životem moc nenadělám, jen se jím nechám unášet, dokud nenarazím na mělčinu. Namáhavě jsme se vlekli po dvorku našeho osudového přátelství jako odsouzenci. Byl jsem znovu sám, a samota mě proměnila ve stín. Svému osudu nemohu uniknout. Napřed musím být zničen, abych pak mohl povstat. Člověk je, nebo by měl být, tím, kým se zdá. Svět se rozplyne a budu muset čelit své vlastní prázdnotě. Chtěl bych vstoupit do srdce druhého člověka.
(O samotě z knihy Fiktivní deník Oscara Wildea; Peter Ackroyd)