Sedí na břehu a smířlivě si hlavou posouvá myšlenky a skládá je, jak přicházejí. Snaží se pochytat a pak je od oddělit a spořádaně jednu po druhé jemně vypustit jako ptáčka z těsné klece, nechat je jít: „Dávám sbohem. Vám všem, kdo jsme se potkali a naše cesty šly chvíli spolu a pak se rozešly. Tam, kde konce přehlušily hezké začátky a rozcestník nabral jiný směr. Odpuštění přenese naše přání do přítomnosti. Hledám důvody, co mi dovolí smíření sám se sebou; a dojít odpuštění. Možná v opačném pořadí, sám nevím.“ Seděl tam a hledal srozumitelné důvody, pochopitelné příčiny pro historii, která nejde odestát; pro jeho vlastní minulost, jeho svědomí, pro sebe.
Ví, že potřebuje zúčtovat sám se sebou. „Přeju, moc si přeju. Protože ona tu pro mě stojí na rozcestí. Protože se bojím, že ji ztratím. Protože nechci být ten, kdo rozbíjí, co funguje. Nechci ji zavléct na blata, kde čas od času dobrovolně samotářsky pobývám. Potřebuji přijít na to, co to neumím a proč vlastně? Já už nechci dělat chyby. Já ji nechci ztratit. Neskutečně moc se bojím.“
Snaží se ovládnout dech, který teď přeskakuje z větvičky na větvičku kolem něj stejně jako myšlenky. „Můžu jen pátrat, kam jsem doletěl a z jakých důvodů, abych si uměl odpovědět, jak moc mohu ovlivnit, co přijde a rozhodnout se, jestli to zvládnu. Jestli znovu nezraním; sebe i tebe.“ Hledal pevný bod, který mu dá smysl, silný a svobodný zároveň, aby se dokázal znovu umět postavit na nohy.
Sleduje svůj vlastní život na filmovém plátně. „Někde moc nezbylo,“ přiznává si. Každý vztah byl pro něj cesta, každá cesta byla vztah, každý byl jedinečný. Není žádný přeletávec, na to je pyšný. Dech se zklidňuje. A co bylo potom? Pokaždé se dostavil pocit neuvěřitelně krásné svobody; a pro tu pokaždé ztratil kus sebe.
Ví, co má udělat. Je si vědom, že ho čeká to nejtěžší. Překonat strach; že ji ztratí, že neunese, co má naloženo. Že odsoudí, že nelétal dost pevně, že stojí na jiných hodnotách. Jeho vnitřní šepot přechází v jasné věty. „Děkuji ti. Promiň. Odpouštím ti,“ pronese dostatečně nahlas, aby prořízl hladinu minulého. Ta se gejzírem rozprskne a skropí sprškou kapek jeho oranžové zbarvení. Volně se nadechne a ucítí, jak se mu otevírá celé nebe. Vzletí střemhlav vzhůru a dobře volí slova. Skládá jí je do strmých břehů vod k nohám : „Mám strach, že tě ztratím. Stůj při mně. Víš, moje minulost je. Nebyl bych tím, kým jsem, bez toho, čím jsem prošel. Přiznání je osvobozující. Věř mi, poleť se mnou.“
text k obrazu Ledňáček, vernisáž 13.9.2024