Skládám ze slov naše společné roky. Myšlenky, pocity, vzpomínky a všechno to, co máme společné. Přála bych si pro tebe bezstarostné dětství. Od prvního pocitu, že tu jsi se mnou, pro to dělám to nejlepší, co v dané chvíli dokážu. Přesto jsem ti ho plně nedokázala dopřát. Věřím ale, že všechno, co přijde, přichází z nějakého důvodu. Že každý kotrmelec zvládneš; nemusí být dokonalý ve svém švihu ani provedení, ale dá ti sílu, která tě posune dál. Soudit je snadné. Opakovat stále tutéž stížnost nebo stejnou chybu a čekat jiné výsledky, není k žití. Málokdo se odhodlá udělat byť jen málo z toho, co už jsi zvládla ty. Postavit se sama za sebe, říct, co ti nevyhovuje a změnit to, omluvit se, když se mi něco nepovede; to jsou věci hodné dobrého člověka, který dokáže respektovat sám sebe i druhé.
Z dětství už jsi mi vyrostla, ale to malé miminko, moje štěstí, se mnou už zůstane napořád. Nevím, kolik spolu máme ještě času. Jsem tu pro tebe, kdykoli mě budeš potřebovat; v myšlenkách, pocitech a společných vzpomínkách. Kéž jsou takové, aby sis je chtěla přivolávat. Snad to dokážu.
(Věnování pro dceru k náctinám; LucKa)