Zabalit knihu, přibalit srdce, poděkovat; za sdílení, pochopení, za světlo a směr.
Co všechno říct, aby to bylo dost? Jak říkat věci, na které slova nestačí?
Mám ráda tvůj smích, tančí rozverně jako listí veselého stromu.
Víš, že respekt je stát sama za sebe a nebojíš se za to nahlas postavit. Usmívám se nad tím, jak přitom dětská potrhlost vítězí nad pozemskou zatuhlostí.
Tvůj krok si poskakuje vlastním tempem a svou vřelostí kouzelně přitahuje, zatímco přijímáš běh věcí, jak přichází. Necháváš je přirozeně zapadnout do tvé osobnosti; objevený dílek, který tam vždycky byl.
S pochopením nesoudíš; oči přivřené, srdce dokořán, ruce umně rozkreslují pocit, který uvnitř nazrával a ony dlouho nevidomě studovaly.
Hluboko do dlaní se ti vryla pokora, za šrámy na duši čtu v Tvých očích dlouhé sloky souznění. Už jen tím, jak žiješ, jako by ses tiše modlila.
Líbí se mi světlo, které vyzařuješ. Hřeje mě.
Jsi úžasná; dítě v ženě, síla větru v kamarádovi, rošťák v sukni, žena ve všech podobách, kterým se ani trochu nepodobá tak, jak by se mělo, jen proto, že by se mělo.
Přejeme ti, ať přichází signály, které dokážeš rozpoznat a nasměrovat, ať můžeš být právě taková, jaká se rozhodneš být.
Díky, že tě máme, máme tě rádi
♥♥♥
(Věnování pro kamarádku k šedesátinám; LucKa)