Ještě tu jsi. Ještě se v tobě můžu uvelebit. Snad se stihnu naučit užívat si už jen chvíle. Jsou čím dál kratší; potrhané ostrůvky. Nad hladinou řeky ční už jen pár kamenů, na které se dá stoupnout, abys přešla na druhý břeh. Koryto vysychá, je čím dál mělčí a pomalu splývá s horizontem.
Ještě jsi tu a já s tebou. Pevně mě chytni. Teď tu jsi a jsi to ty. Než tě přemůžou rozmáchlá gesta, co v nedokončeném pohybu zakopávají o vlastní nohy. Kradou ti sílu se zvednout, nechají tě bezradně plakat samu nad sebou, když nevíš, čí jsi a slova tvých úst tě pletou. Křivdy, co se nikdy nestaly, se usazují na domnělé pravdy z muzea zkřivených zrcadel a celé to temné osazenstvo orchestrují fialové záchvaty paniky, že ztrácíš svět.
„Mám tě ráda,“ říkáš mi šeptem v polospánku. Nejsou to skoky mimo rytmus. Jen produkty zmatené mysli, co vprostřed ztraceného dne na chvíli našla proužek světla. Jen na pár krátkých nádechů. Než se stihneš zorientovat, upadáš znovu do blouznivého podvědomí, do limbu, kde bloudíš a hledáš, čeho se chytnout, abys nabrala dech a směr. Každým dnem se krátí. Jak dlouho ještě, než nadobro zeslábne. Ještě tu jsi. Ještě tě držím.
„Bojím se,“ řeknu a zarazím se. „Promiň, já zapomněla, že tady jsou myšlenky slyšet.“
Mlčíme. Mám strach. Znovu tě zvedám a nevím, jestli slyšíš, že ti do ucha šeptám: „Pššš, všechno bude dobré, mami, neboj!“ Nejspíš šeptám hlavně sama sobě. Kolik unese láska. Kolik ještě. A kolik lásky ve dvou srdcích zůstane. Podívej se na mě, stydím se. Drtí mě ten pohled, bezmocnost tomu rozkladu přihlížet. Stydím se a bojím, že už to nejde vrátit. Nechci tě tak vidět. Kam zmizela síla, se kterou jsi za nás bojovala? Možná bylo bojů nad tvé síly; rozdrtily páteř, svaly polevily a hlava už tě nedokáže udržet bez trvalých následků. Podívej se na nás. Utíkám před tebou. A ty se zamykáš, abys ses neztratila.
text k obrazu Madona pro maminku, vernisáž 13.9.2024