Viděla jsem tě jako odraz na hladině. Modrá jako nebe a stejně bezedná. Blýskl jsi se mezi vlnkami a zakopl o bouřkový mrak, jak sis mě prohlížel. O to víc jsi mrskl hbitým, svalnatým tělem, abys zakryl svůj zájem a snad něčí dojem, že bys nežil čestně. Tančíš, abys žil. Napjatý krk a křídla zádových svalů, mrštnost latiny, důraz lidového tance, který zvládne jen ten, kdo má vytrvalost pro nárazy hladového příboje, které se o tebe tříští tak, jak lámeš svět pro svůj kousek představy o vlastním životě.
Odraz mi zmizel. Otisk v mysli zůstal. Jako živá animace. Copak bys mohl být staticky placatý obrázek? Jedině by to byla emotivní šmouha impresionisty, tik v pohybu, další tak už by z tik-tak při tvé rychlosti prostě nestihl. Jako by ti někdo pod paty vytrvale jiskřil výboje.
Byla jsem připravená na všechno, kromě tebe. A možná se mýlím. Asi jen chci stihnout co nejvíc z tebe a ty ze mě.