Ty nejdůležitější chvíle našeho života se odehrávají v tichu srdce. Slova jsou mocná a mohou ovlivnit celý náš život. Pravidelný rytmus dechu a života, jdeme den za dnem. A každé ráno přijde zase ráno, ať se děje cokoli. Je v tom naděje. Člověk se tak trochu modlí tím, že žije. Ale tím, že žije s očima dokořán a vnímavým srdcem.
Místo toho, abychom rozpoznali bariéry a rozebrali je, pomáháme je stavět a udržovat v domnění, že tak udržujeme své bezpečí. Cizí a různé nepřichází poškodit to tradiční. To, co ničí a ubližuje, je to, co je zaslepené a do sebe zahleděné.
Pokora není rezignace. K vlastnímu selhání můžeme přistupovat různým způsobem, můžeme od něj utéct, popřít jej nebo se k němu upnout a nemyslet na nic jiného, týrat se ve dne v noci. Ale taky si jej můžeme prohlédnout na světle a poučit se z něj. Není to jednoduché. Takový přístup vyžaduje odvahu a sílu. Ale nezůstaneme potom na místě.
Řídíme se principem svobody svědomí; individuální zpověď není povinná, je jen na nás co si chceme a dokážeme sami sobě přiznat, co říct nahlas. Do kolébky dostáváme výbavu svobody, rozumu a vůle, různou měrou. Naše existence není podepřena jistotou ani spravedlností. Smíme všechno, co je v našich možnostech? Všichni se vyvíjíme, získáváme zkušenosti, na jejich základě se přeměňuje to, kým chceme být. Potřebujeme chybovat, abychom své svědomí probouzeli a dotýkali se ho. Všechny naše chyby nás utváří, dávají nám najevo, kudy v životě jít nechceme.
Nejsme chybami, kterých jsme se dopustili, ale změnou, kterou po nich prožijeme.
To, co říkám, jde ruku v ruce s tím, jak žiju a kdo jsem. Starat se o tělo nesouvisí jen s úpravou povrchu, ale také s vnitřním zdravím. Ve zdraví je díl krásy. Když o sebe lidé pečují, vyjadřují tím úctu k sobě, ale i k druhým. Slovy Vladimíra Holana: „Co je bez chvění, není pevné.“ Životní boj se odehrává docela nenápadně, ukrýváním jinakosti, obavou z důsledků, které bude mít otevřenost, pravda. A tak se denně maskujeme, jen abychom nemuseli bojovat o to, kdo opravdu jsme. Amen (latinsky Staň se).
(Volně z knihy Zpověď Farářky; Martina Viktorie Kopecká)