A co až dojdou myšlenky? Zmizí z duše, která bude čistá, voňavá, plná světla a čerstvého nadechnutí. Nebo se jen poztrácí ve větru a pak si třeba k tobě najdou cestu.
Chci je říkat, dokud tu ještě jsou. Ale není komu, kdo by za to stál, když tu nejsi. Schovávám je pro tebe, ale pak se za ně stydím. A tak se tě zase jen pevně chytnu a přeju si nás tak napořád.
Tak komu je mám vlastně dát? Možná bys o ně právě stál, ale nemám odvahu to zkusit. A tak se mi tu kupí. Neuspořádaně přelétají jedna druhou a hádají se, která má navrch. Nechám je, nemám potřebuju se míchat do něčího soupeření. Než mi začnou přerůstat přes hlavu, to když si je připustím až moc k tělu. Zaútočí, když je slunce příliš nízko a měsíc zamkne nádraží, odkud bych je vypravila na konečnou.
Možná pak odletí i s mojí duší. Chvíli budou kroužit kolem hlavy a pak už nebude, kdo by je vyslovil. Možná si to zamíří přímo nahoru. Každá další budí další hejna, která usnula po včerejší pohádce na dobrou noc. Jednou přijde čas, kdy je budu muset ztišit, ale zatím je ve mně místa dost. Rostou s tebou a jsou tu se mnou. Ještě nevím proč, čí byly a jak si našly cestu zrovna ke mně. Někdy znervózním, když si samy povyrazí a mám o ně strach, že už je nikdy neuvidím. Na chvíli je po nich jen jednotvárné prázdno. Ale jsou jako děti a rády se vrací tam, kde je jim dobře, kde mají dost volnosti na hraní a jistoty, že mít rád nebolí a nemá žádné podmínky.
Ráda bych je vyprávěla, dokud je moje paměť ještě unese, jestli je budeš mít odvahu poslouchat.
text k obrazu Madona, vernisáž 13.9.2024