Píšu proto, abych mohl přemýšlet.
Nic z reálného světa se nevyrovná krásou představám člověka ve vyšinutí smyslů. Procesy jistého druhu prostě nedoznávají změny, i kdyby se dělo cokoliv. A nám, pokud se rozhodneme, že s těmito procesy chceme žít v harmonii děj se co děj, zbývá jediné: neúnavným opakováním proměnit (anebo deformovat) sami sebe a milé procesy přijmout jako součást vlastního charakteru. Uf…Potřebuji se alespoň trochu vrátit sám k sobě.
V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, ani tak konzistentní, aby se s ní vyrovnala. Živé rány na duši jakou jen úplně samozřejmá cena, kterou musíme zaplatit světu za svou samostatnost.
Kam až sahá rozumná integrita a odkud začíná puntičkářství a úzkoprsost? Nakolik mám vnímat své okolí a do jaké míry se mám naopak soustředit na své nitro? Nakolik mám věřit svým schopnostem a nakolik sám o sobě pochybovat? Pokud si člověk v sobě takový systém žebříčku priorit do určitého věku pořádně nevybuduje, ztrácí jeho život ohnisko a stává se z něj bezvýznamná masa.
Bolesti se nevyhneme, ale je jenom na nás, jestli budeme trpět. Když mám vztek, proč bych si z jeho energie trochu nedopřál? Co se dalo mlčky překousnout, to jsem opravdu spolknul a pak se to snažil ventilovat do literárního kontejneru jako součást příběhu. Kdybych se jako mladý spisovatel nerozhodl běhat vytrvalostní běhy, vypadalo by dnes to, co píšu, podstatně jinak. Vytrvalost znamená neporušit rytmus. Než se ale začne setrvačník doopravdy točit stabilní rychlostí, není snahy po vytrvalosti nikdy dost. Ve vztahu ke svým čtenářům to mám tak, nevidím je, vztah k nim je vlastně konceptuální záležitost. Prostě a jednoduše řečeno – člověk se nezavděčí všem.
Co přinese příští den, nemůžeme vědět, dokud ten den doopravdy nepřijde. Bytí nemá smysl jen proto, že jednou přijde konec. I kdyby můj život, viděný zpovzdálí – nebo pozorovaný z veliké výšky – měl působit bezvýznamně, efemérně a nanicovatě, anebo snad hrozně kontraproduktivně, mám dojem, že s tím stejně nic nenadělám. Jednotlivé časy a žebříčky výsledků, vnější vzhled, i to, jak vás lidé budou hodnotit, to všechno je jenom vedlejší problém. Pro mne jako pro běžce je hlavní věc, abych dokázal všechny cíle proběhnout vlastníma nohama.
Můj Epitaf: „Alespoň vydržel běžet až do konce.“
(volně z knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání; o běhání v těle spisovatele, o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o psaní v těle běžce Haruki Murakami)