Co je na konci světa? Ticho bez hranic, hvězdy bez jmen a prostor, kde čas přestává platit. Úvaha z hor o nekonečnu, o radosti z bytí, o návratu k sobě a o kráse, kterou nelze dobýt – jen s ní splynout.
Co máte v duši
Stojím před chatou, hory už jen tuším, jen hvězdy nade mnou. Žádný světelný smog, žádné hranice, nic. Jasná minulost vesmíru na obloze. Vždycky jsem obdivovala velikost světa. Nechci se nechat nikdy připravit o úžas dítěte nad krásou světa, nad detailem každého krystalku ledu. A rozum, ten mi zase říká, ze jsme přišli z hvězd, že jsme hvězdný prach a prach jednou budeme. Hvězdy jsou moje útočiště, když mi zoufale chybí sdílení a připadám si sama. Vlezu na oblohu, počítám je, a osamění zmizí s příchodem nekonečna.
Oba jsme i nejsme
Příroda je nejlepší v tom, že má svoje vlastní hodiny. Čas tu plyne po svém. Dívám se, jak si na okamžik dopřává totéž. Dívám se, jak se ztrácí v prostoru, který mám asi nejradši na světě. Cítím čistotu a radost, jsem součástí nekonečna. Oba jsme. I nejsme. Nemyslím teď na to, že mě za chvíli vtáhne čas, co si vymysleli lidé. Ještě pořád jsem tady. Jsem nejmenší z malých. Cítím radost z pohybu. A krásu. Nic z toho se nedá vymyslet hlavou. Krása jde ze srdce, stejně jako radost. Není třeba dobývat, jen krásně splynout. A fakt není čeho se bát. Když jsem v horách, sedím v předpokoji nebe a vím to. Čas neznamená nic. Vím to. Jsi ve mně, jsi všude kolem. Jsme jedné krve, ty a já, a hvězdy se na sebe dívají našima očima.
Bůh si taky rád hraje, napadá mě
Ať dojdeš kamkoli, zpátky se dostopuješ vždycky, protože energie radosti, kterou jsi získal cestou, je tak velká a tvůj úsměv tak široký, že to zakryje velikost tvého batohu, i kdybys v něm nesl třeba … osm oveček, které jsi uloupil cestou. A nebo slona!
Jaké by to bylo, kdybychom neřešili sami sebe?
Síla prožitku vás dokáže oddělit od ostatních stejně jako krása. Je prostě nesdělitelná. Pokud nemáte silné závazky, vždycky se vyplatí poslechnout volaní divočiny. Člověk je tak daleko od ostatních a tak blízko sám k sobě, jak jen to jde. Čím víc venku, tím víc jste uvnitř. Co je prázdné, to je krásné, říkají zenoví mistři. A skrz slzy vidíš vždycky jasněji.
(Volně z knihy Mezi světy; Lucie Výborná)