Můj první pokus o osmu. Bez kyslíku a výukových šerpů. Takříkajíc na tvrďáky, ale s partou, co se umí bát, umí ustoupit, ale taky se umí prát a hlavně, úplně ze všeho nejvíc, se umí od rána do večera smát! Tak vysoko, ze je tam tak málo vzduchu, až přestane překážet ve výhledu vesmír. Tohle člověk nezažije každý život. Hledal jsem nastroj na lízaní ran, ale marně. Bolí mě všechno, kde se mě dotýká svět. Získávám takový dojem, že když člověk dělá tyhle šílený věci pravidelně, okolí to přijímá jako fakt.
Je jedna jistota. Zítra bude svět stále na stejném místě. Tady to jasně cítím.
Jestli mám něco méně v oblibě než pády ze skal…jsou to pády ze skal na kole. Nesmíš tak lpět na životě a pak se tu můžeš pohybovat celkem v klidu. Mám rád tuhle dřinu na hraně. Je to náš chlapskej svět, který ženský nikdy nepochopí. My chlapi máme v sobě každej svýho Belmonda, co se občas ukáže.
První noc v bejzu je jak první noc v novém bytě. Co se ti zdá, to se stane. Hlavně ať to nebolí. Jsme tu spolu se stejným snem, a přitom každý zvlášť se svým vlastním příběhem i svědomím. Jsme tu rádi a budeme se rádi bít.
Lidé nemohou existovat, jestliže se budou vyhýbat všemu, co jim připadá nepříjemné, místo aby se to snažili pochopit. Přemýšlím tu o tom, co považuju ve svém životě za špatné nebo těžké, místo abych ses snažil pochopit, jaký to má účel. Není snadné najít smysl tam, kde není. Na to tu není prostor; možná i proto sem míří tolik lidí.
(Volně z knihy Něha Himálaje; Petr Jan Juračka)