Umožnit čtenáři vidět, cítit a slyšet svět, který je sám v sobě úplný; staví jevištní scénu a pečlivě schovává všechny podpěry a dráty a díry po hřebících, pak se na to s odstupem podívá a doufá, že ať se na to přijde podívat kdokoli, uvěří. To má dělat autor. Stavět text tak, aby měl hloubku, aby pomohl porozumět tomu, proč žijeme životy, které žijeme. I proto nás nutí přemýšlet nad tím, proč jsou (občas) věci, které nevidíme, mnohem krásnější než všechno ostatní.
Když píše další pracovní verzi svého textu, snaží se mít tyto lekce na paměti. Deníkový záznam je pouze pro spisovatele; pomáhá mu pročistit, vnímat a zpracovat svět kolem. Ale příběh – dokončený kus – je pro čtenáře; to má příběh pomoct pročistit, vnímat a zpracovat svět, ten konkrétní svět příběhu, výmysl, sen. Autor vytváří sen. A každá pracovní verze by měla představovat verzi snu, která je vylíčena přesněji a je konzistentnější, trvalejší než ta předchozí. Každé ráno se snaží připomenout si, aby se tomu bezvýhradně oddal, aby nad vším dumal, aby na trhlinky ve snu otestoval každou větu. Různé dny vynáší rozsudky nad různými lidmi. Deníkovým psaním si připadá jako by mohl z polí vyvolat vzpomínky a doma tím vystrašit houfy křepelek. Existují tisíce a tisíce důvodů, proč žít tento život, a každý z nich je dostatečný.
Ví, že vědění je relativní, proto vnímá a pracuje s habitualizací, to je s tím, že časem prostě přestaneme vnímat známé věci. Dokáže děje, věci, události a lidi v nich rozkreslit tak, že přiměje čtenáře princip habitualizace pochopit. Je to jako prožít přesně ten rozdíl, že mít s někým sex po tisící je nic proti tomu mít s ním sex poprvé. Čím známější, tím slabší vjem z něj máme. Pokud nejsme opatrní, brzy hledíme na své životy jako skrze pytlovinu. Spisovatel dělá všechno proto, aby přemohl tu atrofii, která přichází, když se na věci dívá příliš často. Možná něco zná tak, že tomu pár hodin denně může přestat věnovat pozornost. Na rozdíl od nás běžných smrtelníků si pak ale v tichu sedne, dokáže si takový fakt zvědomit a pak jej předat; s jemností, dávkou vtipu, vůně i energie. I tajemství se tak dá kultivovat.
Jako čtenář spisovatel nečte proto, aby viděl, jak daleko jsme to dotáhli, ale spíš, aby poznal, kolik jsme toho ztratili.
(Čtvero ročních období v Římě; Anthony Doerr)