Držím slzu. Zvedám oči k nebi, aby nepřetekla. Vítr nemá šanci něco nevysušit. Přemlouvám mysl ke klidu a prosím slzné kanálky, aby odvedly svou práci. Fouknout do kapesníku nevzbuzuje zvědavost, co se jí jen stalo. Frknout ráno v lince do práce je normální. Jak slza přeteče, najde si cestu, už se jí valí další. Proudem jako letní bouřková přeháňka, co splavuje písek a živiny. Lechtají na tváři a mám nutkání si je osušit. Neudělám to. Nechám je, až dotečou ke rtům, kde je slíznu jak slanou smetanu. Nízkotučnou; prázdná energie, která nevystačí ani na přestup do metra. Ještě chvíli a jako mimochodem si přetřu obě tváře dlaněmi. Zahladím tak všechny stopy. Dav mě spolkne, posouvá útrobami tunelů a vyvrhne v centru. Lákavý střed Evropy má mnoho tváří. Dnes nemám chuť na ani jednu z nich. Venku prší a ze všeho nejlíp by bylo doma.
Zápěstí mi rozvibruje nastavené SMART upozornění: POJĎTE SE TROCHU POHNOUT.
Dík, říkám si. Ráno jsem si byla zaběhat, je ti to snad málo?
Hlava plná úkolů a bodů schůzek, co mě čekají. Nebo ani nečekají. Stačí, když jen jsou. Užírají kapacitu už jen tím, že o nich vím. Tělo křičí, že má málo kyslíku a potřebuje do lesa, na kopec, pryč odsud. Vzápětí se displej hodinek ozve znovu: „NAMĚŘENA ZVÝŠENÁ HLADINA STRESU. ZVOLNĚTE.“ Skvěle, už ani ty senzory neví, co si o mně mají myslet.
Kde se vůbec slza vzala? Vrátím mysl na začátek klubka. Vzpomínky se sypou na kamennou dlažbu a rozběhnou se do přilehlých uliček jako kuličky rtuti z rozbitého teploměru. Srovnej záda, nebruč a šlápni do kroku, napomenu se. Existují tisíce a tisíce důvodů, proč žít tento život, a každý z nich je dostatečný. Je složité být tím, kým opravdu jsem. Je těžké balancovat svoje rozumy s citem. Natož motat do nich odsudky druhých. Se zapnutým automatickým pilotem v hlavě mířím setrvačností let známým směrem a přetahovaná v mé hlavě tak vesele pokračuje. Je to složité být, kým jsem? Dokud si to připouštím, dokud předjímám, že mě všichni odsuzují, dotud ano. Když se ze slov stane lež, příběh ztratí pointu.
Cinkne mi telefon; připomenutí začátku schůzky za patnáct minut. To mě nemilosrdně vrhne zpátky do reality. Sakra, jsem o stanici vedle. Automatický pilot má dneska nějaký zamlžený senzor. Pro dnešek dost filozofie. Přeskočím z metra na soupravu opačným směrem. Mám dvanáct minut. „Udělat jednu věc jinak znamená změnit úplně všechno,“ nechám ještě doběhnout záblesk a už přebírám plné řízení. Tak se pojďte všichni trochu pohnout z místa! To je moje práce, rozhýbávat, měnit věci, zaběhnuté nepořádky. I když bych se hýbala nejraději v lese, na kopci, venku. Nejspíš je čas udělat nějakou věc jinak.
text k obrazu Město v dešti, vernisáž 13.9.2024