Je dobré číst. Projít si příběhy, které nemusím zažít. Můžu je procítit i nechat doznívat, ale nemusím v nich žít. Sevřené hrdlo, násilná poslušnost, zrychlený dech; všechno můžu zavřít do stránek a soustředěně se s tímto vědomím uvolnit. Vědění je, stejně jako příběh, relativní. Má své vrstvy, které se dají odkrývat jen postupně, prolínat dimenze, jejichž hloubky se můžeme dotknout jen s jistou dávkou zatvrzelé trpělivosti, nadsázky a touhy otevřené nenasytné mysli. Nemohla jsem číst. Jako by se do mě jiný příběh s tím mým nevešel. Umím milovat jednoduchým způsobem? Asi nejsem jednoduchý člověk k žití. Dojímám se tam, kde jiní mlčí. Mlčím, kde se jiní překřikují. Těžko hledám slova; k dialogu, k přetahované ještě hůř. Většinou. Jestli toho lituji? Ne. Můžu si zkusit namluvit, že to šlo udělat jinak. Že jsem měla dělat něco víc a něco míň, něco tvrději, jindy hodně změkčit. Neustupovat a víc se do věcí míchat. Víc, víc, míň…A kde jsem já? Roky jsem se ze sebe snažila setřást něco, co je mojí součástí. Nejsmutnější jsou zápasy, ve kterých padnou oba. Ten, kdo hodí do ringu bílý ručník, ještě nutně nemusí být poraženým.
Zabij ducha, znovu se narodí. Máme se tak dobře; s trochou pochyb sobě vlastní, co nás vynese výš tam, kde přestává být alegorie prostým příměrem a pokora není jen prázdné slovo. Díky, že příští dávno už je za námi. Žádná cesta není slepá, když má člověk otevřené oči. Oči, zrcadla z duše, někdy tak prázdné jak vylovený rybník. Jen bahno připomínající tradičního vánočního kapra. Skládám jeho kostičku ke kostičce, aby se v bahně neutopil. Vánoce jsou přece o příběhu znovuzrození. Ishikawa hledá příčiny selhání na konci každého rybího žebra, a zatímco vegetarián resuscituje rybí příběh, budhista přemýšlí, jak se bude cítit v jeho šupinách. Moje mlčení bude jednou prostě normální. Propletené kořeny budou jen místo, kde se můžu schovat, aniž bych musela řešit jejich složitost a cíle budou jasné a blízké jako hladina nad mou hlavou. Minulost bude plynout jako proud řeky, ve které žiji, a až přijde můj čas, vezme mě s sebou tak samozřejmě jako listí, které každý den vídám splývat na hladině. Minulost bude hluboko pode mnou a mé rybí vědění budou jen bublinky, dušičky v mém těle, které vypustím s posledním průtokem svými žábry. Zabublají na hladině a odnese si je snad vítr. Mysl ještě chvíli vnímá let, než splyne nadobro. Propojí se s trpělivostí a ta ztratí svou maratonskou výdrž, příběh ztratí svého pamětníka a louka na okraji lesa přijme jeho pokoru. Nebe se večer skloní a přijme jeho dar, aby mohlo seslal perseidy pro nespočetná přání čtenářů příběhu, co neunesou ten svůj vlastní.

text k obrazu Propojení, vernisáž 13.9.2024