Chtěl bych si tě obléct, přikrýt se tebou, zavrtat se do tebe a v tobě spát. Prožít tvoje sny, procítit tě skrz naskrz. Máš to stejně jako já?
Nosím si tě v batohu na každý kopec, který mám potřebu slézt, protože nejsi vedle mě. Dívám se na les a přemýšlím, jak bys ho viděla ty. Cítila bys vůni jehličí a sílu na jaro čekající promrzlé hlíny, nebo by to byl jen les, kterému se vyhneš pro jeho temnotu? Čekala bys promrzlá s termoskou čaje na úpatí horského sedla na úsvit, nebo ho prospala v teple peřin do poklidného cyrkadiálního probuzení.
Vstáváš se mnou, i když jinde. Na teplo pohlazení raději nemyslím. Slyším šumět les, a ty v něm nešeptáš. Nelžeš, ani neříkáš celou pravdu. Nezraňuješ nikoho a všechny. Pro ty, se kterými žiješ. Pro mě, koho máš – pro co vlastně? Je to radost, pocit štěstí, kdy víš, že tak bys ráda žila. Chvíle svobody a naplnění. Tak opojně lehká teď; tak těžká svědomím a odcházením.
Vážím si tvé stálé pevnosti, a stejně tak mě udolává. Neodcházíš. O všechny se staráš tak houževnatě, jako by ses tím měla potřebu přikrýt hřejivou náručí peřiny, kterou už někdo dávno vyhodil. Vnímám. Nechceš opustit, co jsi celý život tvrdě budovala. Chápu. Nahlas říkáš, kdo tě vytrvale paranoiou ubíjí. Tiše zůstáváš. Pro strach z odsouzení jsi se všemi zadobře, a doma jsi nejraději venku. Umíráme každý sám.
Jsi. Někde tam jsi. Stačí to? Nejsi vedle mě. Není nikdo, kdo by zakazoval toulat mé myšlenky za tebou, kdo by držel pod krkem pocity, které dovolí nechat se unést, poddat se tomu. Bojím se představ. Nesou v sobě očekávání a očekávat znamená uvěřit. Možná že to, čemu věřit přestaneme, prostě zmizí. Touha, přání, souznění; všechno odletí. Možná je k nám poutá jen ta víra a bez ní to nejde. „Nepusť to k sobě, ne hlouběji. Nenech představy ovládnout tě. Je to země ovládaná vlkem,“ opakuji si. Musím zachytit sám sebe, držím se, někdy zuby nehty. A tak tu sedím na dalším kopci a čekám, že snad přijde čas rozvířit stojatou vodu, plnou letitých nánosů, zetlelého listí a zeminy z kousků mrtvolek světlušek a zbytků peří; úlomků nás všech. Už je čas přijímat, čas přijmout svůj strom, celý i s kořeny. Voní to tu zemitě. Jsi jako země, pro mě jsi Země sama. Čekám na tebe.
text k obrazu Gaia, vernisáž 13.9.2024