Kolik máme spolu času. Kolik roků každý sám. Kolik lásky je v jednom srdci, kolik se jí do dvou vejde, kolik zbyde na další. Kam se všechna ztratí, až odejdeš. Kam zmizí smích, to zvonivé lehké místo, kde nacházím podporu a klid. Silná každým nádechem, v dávání mateřsky bezbřehá, o samotě bezedná a ustrašená. Rozplyne se a nadobro zmizí, nebo se usadí na listě pod dubem a já v tichosti počkám, než ji vítr odnese. Možná ji zanese do otevřených oken. Snad jí tam bude dobře. Bude stejná jako ta tvá ke mně? Budu se za ní dlouho dívat a potečou mi proudem slzy.
Dokud tu ještě jsi, ještě si dokážu vzpomenout, proč si vážit našich chvilek, kde se občas příběh zašmodrchal, jak se plete tolerance s respektem, co je dobrá míra volnosti, proč si lidé někdy nerozumí, kdy je správný čas na opouštění, proč se dějí věci, jak se dějí, jak odpustit a nezlomit se; proč stavíme kříže, u kterých se nikdo nemodlí?
Kolik spolu máme času, než zůstane každý sám? Až bude všechno zaprášené, pohřbené, už to nebude bolet ani dojímat. Snad se odvážím otevřít okno, až si sedne prach. Kreslím do něj jako do písku na pláži. Obraz mi vyvolá do rámečku diapozitivu slovo. Zasunu ho pod lampu promítačky, která osvítí na stěnu myšlenku, která rozběhne náš společný příběh. Otevřu okno, mám ráda čerstvý vzduch. Zafouká vítr a zvíří prach. Možná mou lásku unese.
text k obrazu Madonka pro Janičku, vernisáž 13.9.2024