Vypůjčuji si slova, protože se mi jich nedostává; pro odpovědi k otázkám, které se mi rojí kolem hlavy nebezpečně jako hejno včel. Hledám je v síti, ale je tak propletená jedna přes druhou, že se v ní ztrácím. Pátrám, kéž bych věděla po čem vlastně. Píchla jsem do hnízda. Přestávám tomu všemu rozumět. Symbolika archetypu si postavila hlavu a roztéká se mi před očima a hledá si cestu z obrazu ven. Jako vosková figurka se vpíjí do čtvercového šátku. Už ji nebaví, jak nad ní všichni meditují, hledajíce vysvětlení typického vzoru tradice, příběh, který slyšela převyprávět už trilionkrát. Samojedinost z ní vyprchává jako vzpomínka ze stařečkovy děravé hlavy. S každým dalším vypravěčem ztrácí svoji identitu, svůj prapůvod i pohodlí.
Možná už jsem se dávno ztratila. Kde to má všechno začátek, proč to není lineárně navázané jedno na druhé, jednoduchý řetízek, očko za očkem, jaký mě učila háčkovat moje babička, když jsem ležela s angínou v posteli pod duchnou a byla mi dlouhá chvíle. Zatáhneš za konec a dostaneš se na začátek; žádné složitosti, výhybky, podmínky.
Nemluvte na mě, teď jsem ji chytla, držím ji a rámuju do čtverce svého motivu. Zopakuji si ji a promítám zrcadlově do protilehlých polí v sektoru v mé hlavě, kam mi logikou tematicky zapadá. Ještě dvakrát a je moje. Už je pevně uchycená, teď už jí rozumím. Drž se a neopouštěj mě. Slib mi, že už se mnou zůstaneš, kdykoli tě budu potřebovat. Slibuji ti, že tě nepomačkám.
text k obrazu Mandala, vernisáž 13.9.2024