S hlavou plnou příběhů sedím nad prázdnou stránkou. Nechám myšlenky, ať přicházejí. Pouštím je dovnitř a ven, zavřu oči, probírám jednu po druhé. Chodí bosé, sladce voní jako rozkvetlé květiny, rozpínají křídla k nebi a někdy mi pěkně sedřou kolena. Trénuju si na nich, snad trochu potrhle, techniku, co se nás snažil naučit lektor jógy. „Vybírej, které myšlence dáš svoji energii. Nech je přicházet. Tu, kterou nechceš, pusť a nech ji odplynout.“ Něco na způsob jsi moje, tak poslouchej, řekl by herec slovy Svěrákova scénáře. Jde o to umět říct, ubližuješ, nechci tě, odejdi. Je mi s tebou dobře, zůstaň. Jsi tu se mnou, jsem rád.
Myšlenka mě přenese do Bedřichova. Prodloužený podzimně barevný víkend a první rande s jógou. Tenkrát postupně nazrával ten správný čas. Mysl ještě tlačila do výkonu, zkoumala více okolí, než by se zaměřila dovnitř, hodnotila a hnala tělo do vypětí. „Tohle přece není cvičení, jen takové povalování,“ říkám si. „Ale dám tomu šanci.“
Pohladím myšlenku, která je mi milá, ať se hezky usadí a nevyrušuje. Ještě si rozpustile poskočí a evokuje další; myšlenku na moje děti, které jsem tehdy pro jógový víkend nechala doma, já krkavec. Když byly ještě menší a vozila jsem je na kole v sedačce. Když jsem stoupala do kopce, stála jsem ve šlapkách a jela pěkně rytmicky v dechu, pobízely mě „mami, zpívej“. A tak jsem mezi ztěžklé nádechy a výdechy musela ještě vměstnat přídechy Prší….prší….jen se…..leje.
Vracím myšlenku od dětí a Bedřichova zpět k sobě, tady a teď. Jen já a moje myšlenky. Odhazuji hodnocení, není proč hodnotit sebe, o to víc jiné. Proč mít potřebu přemýšlet nad tím, jak o mně přemýšlejí jiní? Jsem to já. Váha celého mého života je jen na mně. Na dvou nohách, na kterých stojím, v srdci, které pro mě vytrvale tepe; v rukách, které mnohé ovládají, a nemají potřebu ovládnout. Napínám své tělo a cítím jeho pláč. Vzdoruje. Netlačím. Chci, aby nám spolu bylo dobře. Jiné nemám. Pomalu přichází souznění a vděk. Vím, že nedokážu obout baletní střevíce. Nelituji. I při tanci se nohy někdy klepou a šaty si hledají svou barvu, dokud se nevyladí k taneční choreografii i provedení. Pro mě je teď dokonalé, zevnitř ven, dokola a zase nazpět. Pocity hýří barvami a rozkvétají.
V myšlenkách si můžu vybrat, které dám svoji energii. Která stojí za to a kterou nechám odejít, které chci dát příležitost zůstat. Co musím? Umět opouštět. Otevřít lapač myšlenek, nechat je jít. Je to dlouhá cesta, od dětského studu k dospělému, odpuštění, od výkonů k hodnotám, porozumění, výchovy a prosazování, přes pole, pouště až k sobě a zpět. Pořád jsem tu já, moje nohy, srdce, ruce a …energie jedné myšlenky.
Nechceš mě, odejdi, nezlobím se. Je ti se mnou dobře, zůstaň, jsem rád. Namasté.
text pro grafické listy, vernisáž 13.9.2024