Ceremonie je příběh. Církev tvoří příběh. Radost tkví v očekávání. Je to napínavé drama a katolická církev je tím nejzkušenějším dramatikem na světě. Nevědět je vždycky napínavější než vědět. Z nevědění pochází naděje, umění, možnosti a vynálezy. Každý příběh hledá neviditelné a nepředvídatelné. Víru, ztrátu, emoční spojení.
Když posloucháme svůj vnitřní hlas, jdeme svou cestou a nebojíme se dělat něco jinak – Bůh nebo celý vesmír, chcete-li, nám pomůže to dokázat. Víra má své nahoru a dolů. Ale tenhle pohyb znamená, že je živá. To, co je živé, doopravdické, musí být křehké.
Přestala jsem všechno strašně moc plánovat a věci se najednou začaly dít. Aby se věci mohly začít dít, potřebujeme jim dát prostor.
V křesťanství se hodně mluví o pomoci druhým. V tom je naše síla. Ale pokud sami budeme nešťastní, nikomu tím nepomůžeme.
Potřebuju vědět, že všechno, co se v životě děje, dává dřív nebo později smysl.

V terapii se říká, že pokud člověk touží po změně, bude muset udělat věci, které možná ještě nikdy nezkusil. A to chce dost odvahy. Někdy se to na první pokus nepodaří. Někdy ani na ten druhý. Prostě netlač řeku.
(Deník farářky; Martina Viktorie Kopecká)