Nikoho nehledám, po nikom netoužím, nic nečekám, na nic se netěším. Nepoznávám se. Jako by s hledáním lidské lásky odešly všechny ostatní touhy. Třeba právě ona dává všemu smysl.
Třeba právě to, že se člověk promění v očích druhého, bylo startem k horečnému snažení, ctižádosti, ke snaze jemu i jiným, a hlavně sobě, dokázat, že jsem té lásky hodna. Nechce se mi řešit, jak se ten stav správně nazývá, jestli je to opravdu láskou nebo zamilovaností, o které se, kdoví proč, hovoří s despektem. A přece právě tenhle stav můj život párkrát ovlivnil zcela zásadně. Dal mu jiný směr, jiné ale, obohatil jej o závratné štěstí, vášeň, svíravou touhu i o nekonečnou bolest. Jako narkoman jsem nejprve s nedůvěrou a později se strachem obcházela svoji drogu, až se nenápadně stala mojí součástí a já zažívala jejím prostřednictvím závratné stavy. Později, když droga přestávala působit, chtěla jsem víc, ale už byla pro mě slabá a přestávala mi stačit. A pak nastal čas odvykání a hrůzy.
Nechci se vrátit k těmhle stavům, k té nevyrovnanosti, k té závislosti, k těm běsům, ale ani k tomu závratnému štěstí, které to všechno umělo přinést. Je mi ticho, klidno a jen se vracím zpátky prstem po mapě své cesty a přemýšlím, pro se to a to stalo, proč jsem se pouštěla do věcí, nad kterýma sama kroutím hlavou, co to bylo za spouštěcí mechanismus, který uváděl věci do chodu.
Děkuji přitom Bohu, že jsem to všechno přežila, že jsem neublížila víc, než jsem musela, že jsem nepoztrácela ty, které miluji, na kterých mi záleží, jimž ublížit nesmím a bez nichž by to, co mě váže k tomuto světu, který pomalu duchem opouštím, ztratilo na významu.
Celý život se potivě učím nějaká slova, co někdo napsal, zkouším je, hledám pro ně tvar, způsob sdělení, a potom si jedu vyplnit sen, co sotva obsáhne moje paměť. Možná, že to je ten pravý jazz.
Mysl nám bloudí po povrchu věcí a namlouvá nám, že je to hloubka. Vždycky jsem si přála dospět k moudrosti. Věřila jsem, že když budu číst, když se naučím naslouchat, hromadit myšlenky, když budu žít naplno život, bez pocitu, že jsem to či ono neudělala, když se naučím chápat souvislosti, že se mi mé myšlenky poskládají. Ale myšlenky nejdou utřídit, nejdou ovládnout, nejdou zkrotit. Slova podléhají myšlenkám, vycházejí z ticha a jsou srozumitelná jen těm, kteří jdou stejnou cestou. Není den, není noc, jen moře vyvrhne na břeh mořskou pěnu, aby ji zase rozpustilo a vzalo si zpátky. Nic ví, nic míň.
Dělám to, co dřív, ale jsem k tomu všemu stále méně připoutaná, jsem méně zranitelná, nejsem chvíli nahoře a pak zase dole, neřeším, nehodnotím, nesoutěžím. Svoje touhy pozoruji z letadla a vidím, jak jedna plodí druhou a jak to nemá konce, a tak se učím zbavovat jedné po druhé. Není to lehké, mám v sobě spoustu zlozvyků a navyklých postupů myšlení, ale pokaždé, když se mi podaří je porazit tichem, rozhostí se radost. A události se samy začnou skládat líp.
(Jak běžet do kopce; Jana Paulová)