Lidská zkušenost je osobní, soukromá a v každém případě unikátní. To, co člověk ví, ví jen o sám, ať už je mu myšlení jiného člověka jakkoli blízké. Lháři, které milujete, podvodníci, které milujete, falešníci, které milujete – to jsou zabijáci.
Vetkněte svou zkušenost do slov. Vyzpovídejte se. Milujte v řádcích. Zabíjejte, lžete i falšujte slovy na revanš. Stát se spisovatelem, to zpočátku vyžaduje jistou zpupnost, ale ta se brzy promění v pokoru. Psaní je násilí na duchu, dělá si na něj nároky, kterou jsou nemožné a irelevantní, nepatřičné pro jakékoli zástupce lidského rodu. Ale na druhou stranu být spisovatelem je ohromná útěcha, úžasné zřídlo sebeúcty, pocitu, že máte práci, kterou stojí za to dělat, že se procházíte s největšími duchy lidstva.
Spisovatel je řemeslo, které zná anatomii článku. Strukturuje jej úvodní historka, která má navodit atmosféru, seznámit s prostředím a naznačit charakter příběhu – jestli je to o lidech, věcech a tak. Autorova návnada pro čtenáře následuje hned za úvodní historkou a plní funkci reklamního poutače. Tady chytíte moulu za klopy a strčíte mu nos do svého příběhu. Pak ho přemluvíte, že si váš článek musí přečíst. Pak se osobně zaručíte za to, že ta hodina, kterou čtením článku promarní, se mu vyplatí. Konec – je obdobná historka, doplňuje tu úvodní a umožňuje autorovi, aby skončil ve stejné náladě, v jaké začal. A to je jen zlomek z kompletního anatomického atlasu, palety, kterou bere spisovatel do rukou, aby pustil uzdu svým představám o stavu světa, přesvědčil, že to, co ví, je blízké jinému, osobní, soukromá zkušenost, která stojí za to číst a mezi řádky hledat cesty k té vlastní.
(Volně z knih Zápisky o životě, smrti a útěku na Měsíc; Williama Saroyan. Medojedky; Robert Ruark)